Lidičky, neumíte si představit, jak se mi ulevilo, když jsem včera odhodil po šesti nedělích berle. Měl jsem striktně nařízeno, abych šest týdnů po operaci té mojí nešťastné podkolenní šlachy neudělal bez berlí ani krok a sotva se ráno probudím, abych si dal levou nohu do ortézy.
To teď skončilo, berle a ortéza leží doma v komoře. Je to snad už minulost. Stejně jako EURO 2008 pro český mančaft. K němu se mi ani nechce vracet. Na obojí se mi nebude dobře vzpomínat.
Ve středu už jsem chodil po svých. Žádná sláva, ale chodím. Opatrně pajdám, zvykám si. Koleno je po delší nehybnosti tuhé, ohýbá se asi stejně „dobře“ jako tlustý kabel vysokého napětí. Ale to se poddá. Možná bych teď mohl už jezdit i na koloběžce, na levačce bych to ustál …
Za pár dnů poletím do Anglie. V Londýně mě čeká už náročnější rehabilitační program. Nevím jaký, ale budu už konečně něco dělat, specialisté pracující pro Arsenal už to určitě mají dobře vymyšlené.
Dlouho jsem takové zvláštní období nezažil. Postupně se otupil ten stress z toho, že nemůžu hrát. Zvykl jsem si spát do desíti hodin. Naše kokršpanělka Jessy byla šťastná jako blecha, že jsem pořád doma. Užil jsem kamarádů a známých, na které jsem dlouho neměl čas a některé jsem neviděl i několik let. Byl jsem – a to bylo fakt super – jako normální kluk na dvou koncertech. V Edenu jsme byli s bráchou na koncertu kapely Metallica, tu zbožňuju. Ani nepamatuju, kdy jsem naposledy na nějaké kapele byl. A v pátek jsme byli v Brandýse nad Labem v leťáku na koncertu skupiny Tři sestry, tu mám taky moc rád.
Takže to teď všechno končí.
Budu zase fotbalista. Držte mi palce a díky všem, kteří na mě mysleli, když jsem byl lazar.

Tomáš Rosický